Jak to všechno začalo?

 

Jako malé se mi často zdával kráný sen. Když jsem usínala, stoupala jsem po schodech tmavou ulicí ledabyle osvícenou starými lucernami. Vybavuji si, jak po pravé straně stála vysoká stará zeď zvrchu porostlá břečťanem. Oprýskaná omítka odkrývala cihly a od zdi se táhl vlhký chlad. Přesto jsem se v té podivně zlověstné scenérii cítila neskutečně bezpečně. Dokonce víc než v "našem" světě. Kromě chladu ze zdi proudil zvláštní pocit bezpečí. Pocit místa, které znám snad tisíc let. Místa, kam můžu přijít brečet i se smát a vždy mě konejšivě přijme. Cesta vzhůru se vždy zdála nekonečná. Na konec schodiště jsem nikdy nedohlédla, ale vždy v jiném místě, v jiné výši a velmi přečekaně se při dalším kroku vzhůru schodiště rozplynulo a já se propadala do té nejtmavší jámy, jakou si jen dovedete představit. Nepamatuji se, jak dlouho ten pád trval. Vím jen, že z pocit bezpečí tu náhle byl jen čístý strach a vždy mi to přišlo jako věčnost. Pak přišel okamžik, na který jsem si nikdy nedokázala vzpomenout. Na pár minut zkátka nevím nic. Rozvzpomínám se však, že po nějaké chvíli jsem se ocitla před obrovskou, neuvěřitelně zdobenou a masivní bránou. Nikoho ani nic jsem neslyšela, ale jsem věděla, že za tou branou je živo. Snažila jsem se škvírou mezi vraty nakouknout, co se za ní skrývá, nikdy se mi to však nepodařilo...

 

Krůček ke klíči...

 

Sen o cestě k bráně už sice leží pod nánosy jiných vzpomínek, jeho význam se však vryl hluboko do mého vnímání. Naše životy jsou cestou lemovanou mnoha překážkami a zkouškami. Je jen na nás, jak jeho výzvy přijmeme. S každým překonáním, pochopením, otevíráme pomyslá vrata bran, kterými vcházíme na další cesty a místa. Posilnění o nové zkušenosti, šťastnější a s novým přílivem energie. Jindy stojíme před bránou, zoufale bušíme na dveře, spíláme, snažíme se bránu obejít. V marném snažení propadáme hlubokým depresím, vzteku, nespokojenosti. Místo toho, abychom správně naslouchali hlasu své duše, která přesně ví, kde jsou všechny klíče uloženy, snažíme se je hledat u druhých, obviňovat je a házet svoji zodpovědnost na ně. Jindy zmámení hlasem a křikem vlastního ega jen nedokážeme správně naslouchat. Možností, jak se navrátit k vlastním kořenům, správně naslouchat své duši a kráčet po stezkách života vědomě, s láskou a spokojeností je několik. Nejdůležitější je však udělat první krok a najít klíč k bráně první a možná i největší - k té, za níž se skrývají cesty, křižovatky a další brány, vedoucí k poznání vlastní duše.