Peklo jménem já

Peklo jménem já

Taky na Vás občas padne ten pocit, že tenhle svět není pro Vás? Že všechno, co uděláte, bude stejně k ničemu? Věcem kolem sebe rozumíte čím dál míň a chuť být na tomhle světě se odplouvá kamsi do ztracena. Kolem sebe vnímáte narůstající násilí a Vám přijde, že tohle není svět pro Vás. Potají sníte vlastní představu o dokonalém světě, kde si všichni vzájemně pomáhají, a tak se pomalu uzavíráte se do své ulity vnitřní bolesti. Zdá se to být tak těžké žít v dravém světě. Ve světě, kde je bolest patrná snad na každém kroku. Cítíme se nepochopení, zranění. Zdá se, že se naše duše trhá na kousky a my se ztrácíme ve víru života. Vše podporováno tím vnitřním pronikavým hlasem, že to jsme my, kdo za to celé může. Poznáváte se?

Alespoň jednou z výše popisovaných forem depresivních stavů v různé kombinaci si prošel asi každý z nás. Nakonec se stačí podívat na čísla psychiatrů a plné ordinace psychologů.  Pocit vyhoření, vlastního selhání, to jsou výzvy, kterým čelíme velmi často. Kurzy, které vám představí správný návod na šťastný život, jsou jedněmi z nejvyhledávanějších a velmi dobrým marketingovým tahem. Schválně, vzpomenete si, kolik takových reklam jste už třeba na internetu zahlédli? Každý totiž touží po klidu a štěstí. Každý by chtěl žít naplněným životem. Ale jak na to?

Nepatřím rozhodně mezi výjimky, jejichž kroky od raného dětství směřovala vyšší moc vědomým směrem a jejichž pravda je tou neotřesitelnou. Prošla jsem si velmi těžkým obdobím, které se ve vlnách opakovalo. Vím, jaké je to nemoci několik dnů v kuse usnout kvůli výčitkám. Vím, jaké je to toužit po smrti a snažit se jí za každou cenu přiblížit. Prošla jsem si depresemi, úzkostnými poruchami, sociální fobií. A základem toho všeho byla vlastně jen jedna příčina, která se rozrostla do neuvěřitelných rozměrů. Nepřipadala jsem si totiž pro tenhle svět dost dobrá.  Tak mi to běželo hlavou a na tom základě se vystavěl obrovitánský hrad lživých pocitů životního selhání, neúspěchů a propadů a zkreslených jistot, že za všechno zlé jsem zodpovědná jen já. Bylo jedno, jestli šlo o rozlitý čaj v kuchyni nebo politický puč na druhé straně světa. Dnes už mi to přijde nesmírně absurdní, ale když je člověk uvnitř, má nasazeny černé brýle, přes které není vidět ani světlo na konci tunelu natož to vlastní vnitřní.

Světlo na konci tunelu- existuje vůbec?

Člověku, který propadne pocitům vlastního selhání, těžko vysvětlíte, že někdy bude líp. Nepomáhají zaručené tipy. A každý další nepovedený pokus ho dostává ještě níž. Každý nepovedený pokus je totiž potvrzením té zvláštní zvrácené pravdy, ve které momentálně žije. Jakoby vůbec žádná cesta nevedla ven. Těžko přimějete směřovat ven za světlými zítřky někoho, kdo je není schopen spatřit. Světlo na konci tunelu vlastního nevědomí si sám sebe skutečně neexistuje. Zní to možná neuvěřitelně, ale jedinou možnou cestou, je cesta dovnitř. Cesta do sebe, cesta do hloubky našich depresivních pocitů. Jediné možné poznání, pokud vnímáme svět kolem pokřiveně, je možná přes poznání vlastní podstaty. V tu chvíli není důležité, že sami sebe vnímáme zkresleně. Je potřeba pocity projít, uvědomit si je, prožít naplno, pochopit a dostat se tak za ně. Celá tahle děsivá mašinérie je totiž živená strachem. A strach není nic jiného než cosi, co není poznané. Báli byste se například zítřka, kdybyste ho znali? Věděli, jak proběhne, jak se budete cítit, co se stane? Všechno přesně do nejmenších detailů? Tam, kde je poznání, strach nemá místo. Bojíme se jen, protože nevíme. Nevědomost, ne-poznání, to je strach.

Propast strachu

V dětství se mi často zdávaly sny, ve kterých jsem stoupala na schodišti. Byla krásné a tajemné, osvícené jen lucernami. Ty cesty jsem měla velmi ráda. Stoupala jsem stále výš a užívala si jedinečnou atmosféru místa a vždycky přesně v místě, kdy jsem si už spíš plula prostorem, než zdolávala schody, náhle další schod zmizel a já šlápla do prázdna a začala padat. Byl to pocit naprostého zoufalství a beznaděje. Z ničeho nic. Rána z čistého nebe. Volným pádem jsme se řítila na černé propasti. S každým dalším propadem o několik metrů jsem cítila, jak mé tělo pohlcuje cosi zcela paralyzujícího. Strach. Strach z neznámého a z nevědomosti. Z toho, že nemám věci pevně v rukou, že nejsem schopná je ovlivnit. Už si nepamatuju, jestli jsem někdy dopadla na opravdové dno, ale vzpomínám si, že párkrát těsně před tím, než jsem se probudila, jsem dopadla na takovou zvláštní pavučinu. Zastavila můj pád a celou mě ovinula. Pak jsem se probudila.

Strach je ve své podstatě velmi zvláštní entita. Každý dokáže velmi lehce popsat pocity, které prožívá, pokud ho strach obklopí. Paralyzuje nás a udržuje v pohybu zároveň. Někdo ho v rozumné míře vyhledává, jiný se mu vyhýbá. Má neoddiskutovatelný vliv na naše tělo a to, jak z hlediska dlouhodobého (ve formě stresu) nebo v přítomném okamžiku (hladina adrenalinu). Každý z nás s ním zápasí jiným způsobem a každý je mu více či méně vystaven. Základ veškerých našich negativních emocí je tvořen strachem. Strach je ve své podstatě jedinou opozicí lásky. Využívá rozličné nástroje tak, aby mohl tvořit sítě a ovládat nás. Strach lze najít skutečně za vším a možnost, jak se mu postavit je poznat ho. Odhalit, být si ho vědomí a vědomě s ním pracovat. Pokud se zamyslíte, dříve nebo později přijdete na to, že veškeré negativní pocity a postoje, které sami k sobě nebo světu kolem sebe pociťujete, pramení jen a právě ze strachu. Bojíme se vlastního neúspěchu, propadu, zklamání. Ale úplně stejné stavy úzkosti a depresí dokáže vyvolat i strach z vlastní jedinečnosti a úspěchu. Strach má tolik rozličných kabátů a tváří, kolik bytostí po tomto světě běhá.

Je to jen strach, nejste to vy

Už jste také zaslechli, že jsme ve své celé podstatě dokonalé bytosti naplněné nejvyšší láskou? Souhlasíte? Troufám si tvrdit, že každý, kdo tohle zaslechne, zapochybuje. Někdo možná hned shodí ze stolu. Ale zkusme si to na chvíli představit. Vžijme se do té představy. Co když to tak skutečně je? Můžeme být dokonalí? Co když se pravá dokonalost skrývá právě v naší nedokonalosti? Co když to celé zkrátka tak má být. Přijmout své vlastní chyby (které samozřejmě někdy vnímáme velmi zkresleně) jako součást dokonalosti může být tou největší životní výzvou. Ovšem přijmout neznamená  to jen tak říkat. Přijmout znamená prožít. Připustit a milovat.  Co vám brání to prostě a jednoduše udělat? Pokud už tušíme, že původcem negativních myšlenek a pocitů je strach, který není naší součástí, který je jen entitou stojící opodál a toužící nás ovládnout, půjde to snáz. Věřte mi.

Je to strach, nejste to vy!

Jedna z mých největších nočních můr byla, že původcem toho zlého kolem jsem já. Znám případy lidí, kteří naopak trpěli depresivními stavy, protože měli pocit, že svět kolem nich je chce zničit. Ať tak či tak, vždy se jedná jen o různé formy strachu. Ten totiž umně využívá naše myšlení, ego, promlouvá k nám. Jeho zájmem je udržet nás pod svým vlivem. Hlavně nepustit ze sítí. Skrze nás může jednat. Sám o sobě totiž nic nezmůže. Vyvolává iluze, že jsme jedním. Že to všechno negativní, co pociťujeme, jsme my sami. Strach je vlastně jedna velká iluze. Pokud se nám podaří se od strachu jako bytost oddělit, máme částečně vyhráno. Pak se můžeme alespoň částečně skutečně spařit jako ta dokonalá bytost, o které jsem mluvila výše.  Zkuste se nad tím na chvíli zamyslet. Není to osvobozující?

Dovolte si ho!

Když si tu povídáme o síle strachu, o tom, že to je vlastně jakási entita mimo nás, rozhodně to neznamená, že odteď už bude všechno jen dokonale krásné. Poznáním strachu, popsáním si ho, získáváme možnost zacházení s ním. Neznamená to, že nás nikdy nepřepadne. Neznamená to ani, že budeme všechny negativní pocity vytěsňovat. To by rozhodně k radostnému životu nevedlo. Co víc, dřív nebo později by se tyto emoce o slovo přihlásily ve formě nemoci. Nebuďte na sebe přísní a dovolte si být se vším tím, co cítíte. Dovolte si mít špatnou náladu, být smutní, plakat nebo se rozčílit. Nic není zakázáno. Nechejte své emoce plynout a buďte divákem. Mějte na paměti, že už víte, kdo a co za tím stojí, ale nedovolte mu, aby vás znovu obalil sítí. Pokud se vám podaří procházet emocemi, být k sobě přívětiví, strach už u vás nebude mít šanci. Všechno negativní, co prožíváme, nám dává možnost otevření dalších dveří, dalšího pochopení. Špatné je v těch spárech uvíznout, ne jimi vědomě procházet. Některé moderní duchovní směry tvrdí, že cílem je žít v blažené radosti, že všechno negativní, co pociťujeme, je nutné potlačovat. V podstatě to znamená, že cesta životem je o věčném boji. Nemyslím si to. Život je cesta o poznání a zvědomování si. Schopnosti učit se poznávat. Ať chceme nebo ne, negativní emoce a pocity k tomu v naší rovině bytí zkrátka patří. Mají svůj důvod i podstatu. Základem je ale pochopit, že mezi námi a jimi není rovnítko. Jsou jen skrze strach a jeho nástroje formou, která nás mají vést k procitnutí.