Traumata jako výzva
Traumata jako výzva
Často slýcháme, že děti se rodí do našeho světa jako kus nepopsaného papíru. Přicházíme na svět ve své čistotě, připraveni prožít další zkušenost, posunout se o kousíček kupředu.
Co když je všechno ale přece jen trochu jinak?
Kdesi na začátku našich pozemských cest jsme se rozhodli zemskou zkušeností projít z různých důvodů. Každý krok (ten pomyslný i reálný), který jsme v tomto hmotném světě udělali, je pro nás a naši duši neopakovatelnou zkušeností, kterou můžeme projít jen právě zde. Možnosti zdejšího bytí se zdají být nekonečné. Co je tedy to, co nás pomyslně spoutává, proč nejsme schopní otevřít oči a vnímat svět kolem sebe jako škálu neuvěřitelných možností, ze kterých si vybíráme jen my sami?
Už na samém začátku stál za naším rozhodnutím či potřebou se inkarnovat právě sem jasný důvod- potřeba určitého poznání či pochopení. A přesně tam je naše cesta načrtnuta přesně tak, aby nás vedla ke stanovenému pomyslnému cíli. Naše životní nastavení bylo po celou dobu a i nyní je formováno každým okamžikem, každým prožitkem a každou emocí, sebemenší vibrací v jemnohmotném a zcela reálnou zkušeností v materiálním světě. Podnětů, které k nám přichází, je nepřeberná řada a záleží jen na nás, jak jsme schopni na ně reagovat, jak jsme schopni je přijmout a pochopit. Během našich cest jsme vystaveni působení různých překážek. V našem světě funguje princip duality. Abychom byli schopni poznat lícovou stranu mince, je třeba poznat i její rub. Věděli bychom, co je správné, kdybychom neznali hranice špatného? Mohla by existovat bílá bez černé? Co by byla pozitivita bez poznání negativity? Skrze tyto dva odlišné principy lze pochopit princip fungování dnešního hmotného světa. Co to však znamená pro naše životy zde?
Nemusíme mluvit hned o karmickém zatížení, které je tématem samo o sobě, ale zcela nezbytně nutné je si připustit, že během životů se potýkáme s působením mnohého. A ne vždy se nám daří situaci správně přijmout. Někdy se jí podvědomě bráníme, jindy se snažíme sami sebe přesvědčit, že celá situace je vlastně jiná, než jak ji cítíme a občas ji ignorujeme zcela. Cítíme se obětí celého světa. Nevědomě si tak způsobujeme emocionální zranění, která si po celá staletí neseme s sebou. Vrstva po vrstvě se otiskuje do našeho bytí, v tichosti tam setrvává a ovlivňuje naše prožívání. Tichá voda, břehy mele. A my si často ani nejsme schopni připustit, že důvod toho, jak bolestivě vnímáme svět kolem nás, chování lidí kolem nás, je jen projevem těchto zranění, která mají tendenci se bolestivě ozývat.
Tyto vrstvy se nanášely do našeho bytí po celou dobu našich životů. Každý z nás jich má v sobě velkou spoustu. Odkrytím jedné, se otevře prostor další. Možná se to může zdát jako nekonečné a zbytečná práce. Skrze vlastní zranění jsme však schopni poznat sami sebe, pochopit a procítit vlastní bytí. Stát se probuzenými ve vší síle. Když vyléčíme svá zranění a bloky, svět kolem nás se otevře, rozkvete a nabídne nám plnou náruč své rozmanitosti. Pak teprve pochopíme, že jen my sami jsme tvůrci své reality. My máme sílu si ublížit, my máme sílu se uzdravit. Neexistuje možnost, jak nám mohou „ti druzí, to z venku“ ublížit. Schopnost tak učinit jim dáváme my sami právě skrze svá zranění.
Přítomnost traumat však vnímáme nejen přes psychické bolesti, emocionální nevyrovnanost a silné (až neadekvátní) reakce na málo významný podnět. Po celou dobu našich životů se největší zranění (a i ta, která jsme si nezpůsobili sami, ale která jsme na sebe dobrovolně převzali) měla tendenci zhmotňovat v našich fyzických potížích. V poslední době díky všem událostem, kterými jako lidstvo společně s planetou procházíme, nastal nárůst zdravotních problémů, které se objevily velmi náhle a bez zjevných příčin. Nevysvětlitelné silné migrény, střevní potíže, silné deprese, výkyvy nálad a řada jiných. Díky silným energiím, které k nám proudí, se úměrně zvýšil tlak na potřebu tyto naše bloky vyčistit tak, abychom do nového věku (který již nastal) vstoupili jako probuzené, vědomé bytosti. Berme tedy vše, co se nyní kolem nás děje jako obrovskou šanci, kterou jsme od vesmíru dostali. Nebraňme se a plujme s proudem. Jen návratem sám k sobě můžeme pochopit smysl vlastní existence, objevit a pochopit smysl a nádheru stvoření. Bolest není smysl života, bolest je cesta k uzdravení.
Traumata jako výzva
Často slýcháme, že děti se rodí do našeho světa jako kus nepopsaného papíru. Přicházíme na svět ve své čistotě, připraveni prožít další zkušenost, posunout se o kousíček kupředu.
Co když je všechno ale přece jen trochu jinak?
Kdesi na začátku našich pozemských cest jsme se rozhodli zemskou zkušeností projít z různých důvodů. Každý krok (ten pomyslný i reálný), který jsme v tomto hmotném světě udělali, je pro nás a naši duši neopakovatelnou zkušeností, kterou můžeme projít jen právě zde. Možnosti zdejšího bytí se zdají být nekonečné. Co je tedy to, co nás pomyslně spoutává, proč nejsme schopní otevřít oči a vnímat svět kolem sebe jako škálu neuvěřitelných možností, ze kterých si vybíráme jen my sami?
Už na samém začátku stál za naším rozhodnutím či potřebou se inkarnovat právě sem jasný důvod- potřeba určitého poznání či pochopení. A přesně tam je naše cesta načrtnuta přesně tak, aby nás vedla ke stanovenému pomyslnému cíli. Naše životní nastavení bylo po celou dobu a i nyní je formováno každým okamžikem, každým prožitkem a každou emocí, sebemenší vibrací v jemnohmotném a zcela reálnou zkušeností v materiálním světě. Podnětů, které k nám přichází, je nepřeberná řada a záleží jen na nás, jak jsme schopni na ně reagovat, jak jsme schopni je přijmout a pochopit. Během našich cest jsme vystaveni působení různých překážek. V našem světě funguje princip duality. Abychom byli schopni poznat lícovou stranu mince, je třeba poznat i její rub. Věděli bychom, co je správné, kdybychom neznali hranice špatného? Mohla by existovat bílá bez černé? Co by byla pozitivita bez poznání negativity? Skrze tyto dva odlišné principy lze pochopit princip fungování dnešního hmotného světa. Co to však znamená pro naše životy zde?
Nemusíme mluvit hned o karmickém zatížení, které je tématem samo o sobě, ale zcela nezbytně nutné je si připustit, že během životů se potýkáme s působením mnohého. A ne vždy se nám daří situaci správně přijmout. Někdy se jí podvědomě bráníme, jindy se snažíme sami sebe přesvědčit, že celá situace je vlastně jiná, než jak ji cítíme a občas ji ignorujeme zcela. Cítíme se obětí celého světa. Nevědomě si tak způsobujeme emocionální zranění, která si po celá staletí neseme s sebou. Vrstva po vrstvě se otiskuje do našeho bytí, v tichosti tam setrvává a ovlivňuje naše prožívání. Tichá voda, břehy mele. A my si často ani nejsme schopni připustit, že důvod toho, jak bolestivě vnímáme svět kolem nás, chování lidí kolem nás, je jen projevem těchto zranění, která mají tendenci se bolestivě ozývat.
Tyto vrstvy se nanášely do našeho bytí po celou dobu našich životů. Každý z nás jich má v sobě velkou spoustu. Odkrytím jedné, se otevře prostor další. Možná se to může zdát jako nekonečné a zbytečná práce. Skrze vlastní zranění jsme však schopni poznat sami sebe, pochopit a procítit vlastní bytí. Stát se probuzenými ve vší síle. Když vyléčíme svá zranění a bloky, svět kolem nás se otevře, rozkvete a nabídne nám plnou náruč své rozmanitosti. Pak teprve pochopíme, že jen my sami jsme tvůrci své reality. My máme sílu si ublížit, my máme sílu se uzdravit. Neexistuje možnost, jak nám mohou „ti druzí, to z venku“ ublížit. Schopnost tak učinit jim dáváme my sami právě skrze svá zranění.
Přítomnost traumat však vnímáme nejen přes psychické bolesti, emocionální nevyrovnanost a silné (až neadekvátní) reakce na málo významný podnět. Po celou dobu našich životů se největší zranění (a i ta, která jsme si nezpůsobili sami, ale která jsme na sebe dobrovolně převzali) měla tendenci zhmotňovat v našich fyzických potížích. V poslední době díky všem událostem, kterými jako lidstvo společně s planetou procházíme, nastal nárůst zdravotních problémů, které se objevily velmi náhle a bez zjevných příčin. Nevysvětlitelné silné migrény, střevní potíže, silné deprese, výkyvy nálad a řada jiných. Díky silným energiím, které k nám proudí, se úměrně zvýšil tlak na potřebu tyto naše bloky vyčistit tak, abychom do nového věku (který již nastal) vstoupili jako probuzené, vědomé bytosti. Berme tedy vše, co se nyní kolem nás děje jako obrovskou šanci, kterou jsme od vesmíru dostali. Nebraňme se a plujme s proudem. Jen návratem sám k sobě můžeme pochopit smysl vlastní existence, objevit a pochopit smysl a nádheru stvoření. Bolest není smysl života, bolest je cesta k uzdravení.