Umění konce aneb stačí vykročit
Od chvíle, kdy mi přišel námět na malé zamyšlení ohledně významu konců v našem životě, uběhla spousta času. Během té doby jsem několikrát zírala na prázdnou stránku a přemýšlela, kde začít. Přemítala o tom, zda vůbec má smysl psát o něčem tak jasném. Duchovní a motivační literatura přece překypuje informacemi ohledně cyklů, konců a nových začátku. Vůbec v poslední době se roztrhl pytel s radami a informacemi ohledně stotisíc krát omílané Nové doby, která nám nastala. Internetové stránky se plní pojmy jako čištění, uzavírání, nový směr, naplnění, popisují nové energetické konstelace, mluví o nové době plné lásky a tvoření a celkově se vyjadřují k zákonitostem, o kterých možná mnozí sice mají tušení, ale cítí se pohlceni okolnostmi svých životů a těžkostmi, se kterými se v ostrém tempu valčíku už nějakou dobu potýkají.
Procházíme si tím všichni, dalo by se říct možná s nadsázkou, každý den. Rozhodně to nemyslím tak, že každý den něco starého končí a nového začíná, i když v tomhle případě spíš záleží, na kterou stranu mince se budeme dívat. Pokud totiž budeme vnímat každý nový den jako výzvu k něčemu krásnému a novému, pak každý nový den pro vás bude i novým začátkem. Dokonce bude postrádat tu starou pachuť pocitu nedocenění, boje a zklamání.
Ukončování starého nás provází v každé rovině - v zaměstnání, partnerství a vztazích, myšlenkových vzorcích i v životních cestách. Vypisovat by bylo možné do nekonečna. V případě, že se umíme se správnými věcmi ve správný čas rozloučit, umět si prožít smutek i odpuštění, procházíme krásným očištěním a celé odpoutání se provází pozitivní pocity a těšení se na nové. Ano, v některých případech nám to jde lehce, jenže co když se naším životem nese hořkost lítosti, vzpomínky, které vyvolávají depresi, agresi a bolest? Nebo zkrátka jen jinak cítíme, že se nedokážeme od něčeho odpoutat, v myšlenkách se neustále vracíme a připoutáváme k něčemu, z čehož pramení naše špatná nálada, malá sebedůvěra a v mnoha případech i nemoc? Jak přijít na to, že bloky, které nás brzdí vychází z nesprávně prožitých konců?
Staré střípky přítomnosti
O síle přítomného okamžiku jste už nejspíš slyšeli. Opět patří k tématům hýbajícím současnou dobou. Jenže, co si s ním počít? Můžete namítat, že přeci žijete teď, ne jindy. Že vlastně to celé je tak trochu zbytečné. Věřte, že není. Ano, naše fyzická těla jsou skutečně teď a tady, jenže naše mysl po léta zkoušená, ovládaná egem je naprogramovaná jinak. Tedy do té chvíle, než s ní začnete vědomě pracovat a směřovat k prožitku přítomnosti.
Zkuste si někdy vzít papír a celý den si zapisovat svoje myšlenky. Večer si v klidu sedněte, vezměte tři barvy a jednou barvou označte všechny myšlenky, které se týkají minulosti, druhou budoucnosti a poslední barvou označte přítomnost. Pokud jste k sobě byli dostatečně upřímní a zodpovědně zapisovali, snažili se být k sobě naprosto otevření a myšlenky si během zapisování nezkrášlovali, lehce tak zjistíte, v jaké rovině vaše myšlenky „létají“.
A proč zrovna přítomnost? Ta jediná je totiž nezatížená. Minulost si nese svá traumata. Nutí nás chovat se podle emocí plynoucích ze zkušeností a tím nás dostává do stereotypů. Minulost plyne v duchu lpění, stagnace, svazuje ruce a omezuje vidět další možnosti. Nutí nás být opatrnými, čímž spoutává naše kroky a nedovoluje vstoupit novým podnětům. Budoucnost se tváří jako prázdná díra. Je naplněná obavami, nejistotou, nepoznaným. Minulost i budoucnost, pokud se jimi v myšlenkách zabýváme víc, než je zdrávo, jsou zkrátka propastmi, ve kterých vládne strach.
Úklid mysli
Umění ukončovat staré a nepotřebné, odpoutat se samozřejmě úzce souvisí s minulostí. Tam přeci ono vzniklo, pro tu dobu minulou mělo význam (a co teprve, když mnohdy zjistíte že ani ne). Ukončit lze však jen v přítomnosti. Aby nedošlo k mýlce- netvrdím, že celá minulost je špatně. Naopak. Špatně však většinou bývá spíš způsob, jakým s ní zacházíme. Klíčovým bodem jsou emoce. Pokud vzpomínáte na nějakou událost nebo stav v minulosti a pociťujete vztek, smutek nebo jinou negativní emoci, něco je špatně. Přesně to jsou okamžiky, které vám dokáží odhalit otevřený konec, situaci, která zůstala možná i přes všechny vaše snahy otevřená. Emoce jsou úžasným navigačním systémem. Dokáží nám odhalit různé vrstvy našeho prožívání, našich bolestí a ran. A především nás mohou nasměřovat tam, kam si přeje jít naše duše. Ale o tom zase někdy příště.
Máte před sebou ještě seznam sepsaných vzpomínek? Vezměte všechny ty, které se týkaly minulosti a zkuste se zavřenýma očima procítit a vnímat vše, co ve vás vyvolávají. Znovu si k nim zapište nejen všechny myšlenky, které vám proběhnou hlavou, ale i emoce, pocity v těle. To vše dělejte tak dlouho, dokud se neobjeví pocit podobné úlevy, jako když se ze svého problému vypovídáte. Jen tentokrát vedeme rozhovor jen sami se sebou, mezi vaší myslí, tělem a pocity.
Konec- součást změny
Znáte to pořekadlo „změna je život“? S velkou oblibou se s nadsázkou říkává. Možná i vy sami ho občas používáte. Pokud se podíváme na to slova hlouběji, obsahují nejen ukončení, ale i nový začátek. Změna je především pohybem. Dokáže aktivovat, přetvářet. Je to tvůrčí proces. Má sílu změnit stagnující v pohyb. Život je vlastně pohyb sám o sobě. Tak byl stvořen. Proces, který má někam směřovat. Opět se nám tedy vrací téma přítomnosti. Jen tady a teď jste schopní totiž skutečně žít. Měnit sebe i realitu a plout.
Výzev ke změnám kolem nás proudí neuvěřitelné množství. Pohled na ně je mnohovrstevnatý. Každý si může vybrat dle svého. Věřte mi, že každý v tichosti a hloubi srdce moc dobře ví, co a jak změnit. I když to možná momentálně nevnímáte, tahle podstata je zkrátka v každé živé bytosti. Jak si s tím však poradit z pohledu ukončování?
Ještě jednou se zkusíme vrátit k papíru, kde jsme si poznamenali své pocity a emoce, které v nás vyvolali myšlenky vážící se k minulosti. Možností, jak vykročit je celá řada. Nakonec opět lze lehce dohledat různé druhy rituálů, zaručených postupů. Záměrně tu nechci ani jeden jmenovat. Na osvědčené rady a návody totiž příliš nevěřím. Každý jsme jiný, jedinečný. Tak jsme byli stvoření, a tak jsme. Jednoho naplňuje aktivita, druhý potřebuje pohroužení se sám do sebe. Správná odpověď pro každého z nás tedy nemůže ležet někde mimo nás. Právě teď je tedy ta správná chvíle napsat to, co ti, kteří věří na pomoc zvenčí, slyšet nechtějí. Odpověď na otázku, jak jít dál, jak ukončit staré a vykročit, je jen v nás samých. Ale jak s tím dál?
Znovu zavřete oči a ptejte se sami sebe. Stvořte si svůj vlastní rituál ukončení právě té dané situace. Netlačte na pilu, buďte k sobě shovívaví a milí. Věřte své intuici a srdci, že vás povedou správným směrem. Tvořte jednotlivě, vždy pro danou záležitost, která vaše kroky svazuje. Znovu a znovu. Rituály jsou naplňujícím pilířem změn. Mají však svá slabá místa. Nedovolte, abyste upadli do koloběhu stereotypu. Snažte se být tvůrčí vždy pro tu chvíli. Každá bolest z minulosti si totiž žádá trochu jiný přístup. Pokud budete k sobě dostatečně vnímaví a vlídní, sami to vycítíte.
A co říct závěrem?
Život je výzva. Nic z toho, co vás obklopuje nemá za cíl vás zničit. Naopak. Věci, které se nám dějí sami tvoříme. Když začnete vnímat i ty jemné nuance bytí třeba přes pocity a emoce, začne se vám odkrývat neuvěřitelná mozaika možností a zákonitostí. Schopnost uzavírat staré je jen jednou z mnoha, které nás mohou posunout k životu takovému, jaký skutečně je. Tedy bude tím, jakým budete vy sami chtít. Nikdo za vás nic nevyřeší ani neudělá. Všechny nástroje si neseme sami v sobě. To bolavé v nás jen upozorňuje na situace, které jsme dřív ne úplně správně ukončili nebo je zcela vědomě nechali otevřené. Bolest je jen ukazatel na nezpracované a uvíznuté, ale nebylo by dobře vylít s vaničkou i dítě. Byť minulost a budoucnost může být emocionální pastí, je studnicí zkušeností. Ovšem jen ty, které byly správně zpracované nás budou nutit jít kupředu a nestanou se pavučinou uvěznění.