ZA PATAMI ZÁZRAKŮ ANEB PROSTĚ ŽÍT
Už je to několik dnů, kdy mě poprvé inspirovanou jedním povídání napadlo, že možná je ten správný čas napsat opět pár řádek. Několikrát jsem už seděla nad prázdnou obrazovkou počítače, několikrát jsem se snažila napsat úvod. Vznikly z toho krásné úryvky, jenže v konečném důsledky rozhodně nepoužitelné pro to, co jsem skutečně chtěla. Ne vždy to, co je jednoduché, je také jednoduše popsatelné. Ne vždy to, co člověk jasně cítí a prožívá, se dá vtěsnat do pár jednoduchých znaků. Žijeme nebo chcete-li nacházíme se teď v divoké době. Nebudu a nechci tu rozebírat jak a proč. Myslím, že už o tom bylo řečeno mnohé na spoustě jiných míst. Jediné, co bych však velmi ráda řekla je, že nikdy není pozdě, a i když máme všichni za sebou velký kus práce, stále stojíme na pomyslném začátku. Všichni.
Nezáleží, kdo co o sobě hlásá, co prohlašuje a co tvrdí. Mnohdy totiž sami se sebou hrajeme tu nejdokonalejší hru - pokud uvěří druzí, uvěřím také. Nenechte se na své cestě strhnout „úspěchy druhých“. Nepropadejte zoufalství, že všichni kolem stoupají k výšinám a vy cítíte smutek, bolest, prázdnotu. Že jste to i přes to všechno, jak se snažíte, právě vy, kdo vidí kolem sebe spíš rozpad než úžasný nový svět. Není všechno zlato, co se třpytí.
Ono nechat odplout staré, nepotřebné (jak se říká- a ruku na srdce, kdo se s tím již někdy nesetkal) a začít důvěřovat tam, kde už hmota pozbývá tvar, je sice úžasnou výzvou, ale také velkým krokem do nejistoty. Po prvním odhodlání pak hned vzápětí vyvstává velká otázka JAK. Vlastně není divu. Jsme tvorové společenští a je nám také vlastní tzv. sociální učení. Za celá staletí jsme si vryli do paměti, že vše má svůj správný postup. Že existují správná pravidla, psané pravdy. Najednou má být vše jinak. Naše původní jistoty se totiž začaly vlivem změn rozpadat. Naše nitro touží po svobodě, kterou se nám ale nedaří najít venku. Co když to ale celé má fungovat jinak?
POCIT- základní navigační kámen života
Pocit je něco, co je těžko definovatelné. Je to závan vůně, dotek větru i lahodné sousto. Pocit je něco, co projede vaším tělem a způsobí příjemné teplo nebo naopak nepříjemný chlad. Pocit má silnou moc. Dokáže vyprovokovat mozek a vyvolat vzpomínku. Dokáže mávnutím proutku změnit naši náladu. Dokáže změnit náš postoj, naše nastavení. Přesto všechno jsme se naučili pocity ignorovat. Odsunuly je až na druhé místo hned po rozumu a někdy ještě dále.
O fyzickém těle, jeho funkcích, dokonalých řetězcích a možnostech toho už víme mnoho. V poslední době se do podvědomí dostaly i pojmy o energetických centrech a drahách, alternativní medicína potichoučku, pomaloučku začíná pronikat i tam, kde se o ni před pár lety ani nezdálo. Je známé propojení mezi oběma stranami. Víme, že nerovnováha na straně energetické vyvolává nerovnováhu na straně fyzické, která může vést až k onemocnění. Ale už málo se mluví o tom, že prvním signálem, který vypovídá o reakci nehmotného těla, je právě pocit. Něco tak jednoduchého a nicotného. Něco, v čem se dokáže spojit síla celého vesmíru a našeho srdce. Jen si vzpomeňte- kdy jste naposledy cítili a kdy jste tomu pocitu věnovali dostatek pozornosti? Každá emoce, každá myšlenka je vždy úzce spjatá právě s pocitem. Ten nám pomáhá rozluštit, zda jsme s daným podnětem v souladu nebo ne.
Naučit se znovu vnímat své tělo a své pocity znamená naučit se rozeznávat signály jemných nuancí, kterými k nám naše duše promlouvá. Naprosto cokoliv, co děláme, od ranního probuzení k večernímu ulehnutí i přes spánek k nám touto formou pocitů proudí silná sdělení. Budete překvapení, kolik nám toho mohou na nás samé prozradit, a kromě jiného jsou i jakousi pomyslnou branou sebepoznání. Sebepoznání, které není zkresleno silou rozumu a ega.
Zkuste ve svém denním shonu nejprve najít třeba jen jedno místo a zastavit se. Zeptejte se sami sebe, jak se cítíte, co cítíte a proč. Ptejte se, odkud ten pocit přichází a proč přichází. Nechte v mysli proudit všechny obrazy, které pocit vyvolá. Čím častěji si budete uvědomovat potřebu tohoto „pozastavení“, tím jednoduší to bude. A co víc. Nejen jednoduší, ale ucítíte potřebu ptát se i v dalších oblastech života tak, až už při každé příležitosti se podvědomě zeptáte.
PTEJTE SE A HLEDEJTE UVNITŘ
Pocity a emoce spolu úzce souvisí. Jak už jsem výše zmínila, tak nějak časem, letem světem dějinami, inkarnacemi a všemi zátěžemi, které s celým koloběhem souvisí, jsme se stali vůči jemným pocitům zdánlivě imunní. Mnohdy rozluštíme změnu vnitřní rovnováhy až ve chvíli, kdy propukne v emoci a z té se už složitěji dostáváme. Emoci je nutné prožít a zpracovat. Základem každé emoce je však opět jen pocit. Ignorovaný pocit, který se potřebuje nutně přihlásit o slovo. Zesílí a pak většinou ruku v ruce s egem se stane nebezpečným nástrojem. Za každou emocí ale stojí jednoduše pocit, který nás dokáže navést na cestu rozuzlení. Naučte se sami sebe ptát, hledejte odpovědi. Ty se však neskrývají nikde kolem Vás. Ukrývají ve Vás samých. Dost často jsou samy jen pocitem, který vychází z předpokladu, vzpomínky, naučené situace. Stalo se to přeci tak už stokrát, proč by to nyní mělo být jinak?
Bude, pokud sami věříte. Pokud rozpletete uzel zacyklení, který jste si v sobě vytvořili. Program, který jste doposud podporovali, realita se změní. Nezapomínejte, že stejné přitahuje stejné, a tak zdánlivě „stejné“ situace, které Vás životem provází, bývají jen odleskem myšlení a nastavení. Jedna z možností, jak najít odpověď na otázku „ proč“, je stejná jako odpověď na otázku „… a jak se vlastně skutečně cítím…“.
Je zvláštní, že jsme si na ledasco utvořili dokonalý systém. Vedeme děti k zodpovědnosti, a přitom se z nás vytratila zodpovědnost vůči nám samým, vůči emocím, vůči našemu bytí. Daleko snáze pomyslně přebíráme odpovědnost za druhé, ale odpovědnost za naše myšlení a cítění se zříkáme. Přitom právě tahle odpovědnost by měla stát na jedné z předních příček. Zodpovědnost za svůj život, za vnímání, porozumění si, pocitům, vyváženosti by měla být na jedněch z prvních příček. Není se třeba obětovat. Naopak. Sebe-obětování je jen úhybný manévr, který má falešnou příchuť vznešenosti.
SVOBODA LEŽÍ V SRDCI
Zdá se jako by se svět kolem nás postupně rozpadal a hroutil. Každý z nás si procházel a prochází více či méně složitými obdobími. O tom, jak se vše mění a proč, bylo napsáno už mnoho. Informace se valí z každé strany, a především ty pozitivní. V poslední době se spousta lidí „probouzí“ a hledá jiná východiska než ta, která do nedávna fungovala, a nyní přestala. Vnímám kolem sebe spoustu otázek. Žádná z nich není důležitější, žádná z nich není méně důležitá. Ale jejich jmenovatel je společný. Není možné najít odpověď ve starých vzorcích.
Svět kolem nás je jen jakousi odrazovou deskou zrcadlící svět uvnitř nás. Pokud Vás cokoliv zvenku zraňuje, nedaří se Vám, ptejte se především sami sebe, kde děláte chybu. Kde se ukrývá ten pocit. Pravé a trvalé štěstí a svoboda je pokladem ve Vašem srdci, stejně jako láska. Nikdo z venku Vám je nikdy nenabídne, a pokud to dělá, je to jen iluze. Iluze, která se stává v druhých rukou prostředkem k ovládání. Iluze, která tu byla pevně ukotvena a již pro ni není místo. Každý si svůj svět tvoří v první řadě sám v sobě, svými myšlenkami, svým cítěním a pocity mu jsou k dispozici jako dokonalý navigační systém mezi srdcem, duší a tělem. Teprve pak se zrcadlí formou vnějšku.
Chcete-li najít novou sílu, novou cestu nebo jen zkrátka popadnout dech, dejte prostor sami sobě. Naše síla vždy pramení z vnitřního nastavení ne sociálního postavení. Staňte se znovu sebe- zodpovědnými. První střípky naladění se na radost, štěstí a přijímání mohou vypadat neskutečně nesměle. Skrývají se ve slunečním paprsku, odkvetlé sedmikrásce nebo v hlubokém nádechu a výdechu. Najdete se je svém srdci a všude, kde si budete přát.